Podlesice
Podlesice leží v rovině, mírně se svažující k jihu a jihozápadu, v nadmořské výšce kolem 295 m. Prochází jimi silnice z Vilémova do Chotěbudic. Od Kadaně jsou vzdáleny 11,7 km na JJV a od Podbořan 9,9 km na SZ. Poblíž jsou zbytky bývalé vesnice Mladějov, která ležela mezi Podlesicemi a Chotěbudicemi. Na katastru Podlesic byly nalezeny doklady osídlení z neolitu (kultury s lineární a vypíchanou keramikou) a od doby bronzové bylo území osídleno prakticky nepřetržitě. Významné nálezy patří především kulturám únětické a knovízské z doby bronzové, dále době halštatské, římské a ranému středověku - době hradištní.Ant. Profous uvádí první zmínku o Podlesicích až k roku 1352, kdy byly nazývány již Podlessicz. Tento název se dál příliš neměnil, jen v 16. a 17. století se vyskytovaly také tvary Podletitz a Podleticze. Vznik tohoto jména lze vysvětlit dvojím způsobem: buď příponou -ice k mužskému osobnímu jménu Podles, tedy ves lidí Podlesových, Podlesiců, nebo - a to je pravděpodobnější, že název označoval ves lidí, bydlících pod lesem.Ves Podlesice, kdysi Bultitz nebo Buititz, existovala však mnohem dříve než uvádí A. Provous. Již roku 1196 je na listině, kterou mašťovský vladyka Milhost daroval cisterciáckým mnichům z Waldssasenu řadu vesnic, podepsán jako svědek Lutherus de Buititz, člen rytířské rodiny, sedící na podlesické tvrzi.Podlesice mají nepravidelný půdorys s obdélníkovou návsí. Na návrší nad návsí stojí kostel sv. Vavřince, pravděpodobně z doby kolem r. 1200. Původně byl obklopen dnes již neexistujícím hřbitovem. Roku 1375 byl již zdejší kostel farním a Podlesice tehdy patřily Janu z Podlesic. On sám nebo jeho dědici prodali na počátku 15. století zdejší majetek Jindřichovi z Dubé a na Dražicích. Šlechtický rod z Podlesic však tím nezanikl, kolem roku 1480 vedl spory jistý Břetislav z Podlesic s Janem z Janovic a na Petrohradu o majetek v Kryrech.Později, roku 1514 se Podlesice dostaly k Novému Šumburku, který tehdy patřil Oplovi z Fictumu, stejně jako hrad Egerberk nebo např. Pětipsy a Vintířov. Fictum byl dostatečně zámožný, ale jeho touha po bohatství stále rostla. Proto si zřídil tajnou penězokazeckou dílnu. Věc se však prozradila a Opl z Fictumu utekl před trestem do ciziny. Jeho majetek byl králem zabaven a roku 1532 propůjčen hraběti Šlikovi. Roku 1545 pak Ferdinand I. Podlesice s dalším majetkem Albrechtu Šlikovi odstoupil za svůj dluh 15 000 kop.Komu přesně Podlesice v dalších desetiletích patřily, se zatím nepodařilo zjistit, záznamy chybějí. Jisté ale je, že po Bílé hoře byly r. 1622 zabaveny s dalším majetkem Vilémovi Vojtěchovi Doupovci z Doupova za jeho účast při defenestraci královských místodržících a službu ve stavovském vojsku. Tehdy patřily Podlesice ke statku Vilémov a předtím i s Vilémovem také Doupovcům. Tyto statky od české koruny koupil r. 1623 Jan Zdeněk Vratislav, hrabě z Mitrovic.Berní rula, která roku 1654 zachycovala v našich zemích stav majetků po třicetileté válce, uváděla, že statek Podlesice se skládá ze tří vesnic, patřících k Vilémovu: Podlesic, Konic a Sedlce. Stále ještě patřily hraběti z Mitrovic, ale nebyly na tom zrovna nejlépe. Žilo tam tehdy 8 sedláků, z nichž 1 měl grunt pustý a celkem měli jen 14 potahů, 11 krav, 12 jalovic, 31 sviní a 1 kozu, ačkoliv mohli mít podle údajů Berní ruly dobytka mnohem více. Ještě hůře na tom bylo 6 chalupníků, všichni měli chalupy pusté a celkem měli jen 1 jalovici a 1 kozu. Kromě nich žil ještě na obci 1 bezzemek a ten neměl žádný dobytek. Konečné hodnocení Berní ruly znělo: Ta ves na stavení špatná, rolí pšeničný, luk na mále, živnost jich z dobytka a polí.Po smrti hraběte z Mitrovic zdědil majetek r. 1659 jeho zeť Jan Karel Hložek ze Štampachu, ale již r. 1662 koupil Mašťov i Vilémov s Podlesicemi hrabě Jan František Goltz (Golč) a ihned obě panství spojil. Tím se Podlesice dostaly k Mašťovu. Páni z Golče patřili k velmi tvrdým pánům, krutě vysávajícím poddané. Za nich byla povinná robota v zimním čase od 7 do 16.30, v letních dnech od 3.45 do 20.15 večer. Protože v neděli se pracovat nesmělo, na obdělávání vlastních políček pak poddaným zbývaly jen noci.Roku 1835 koupila panství hraběnka z Ditrichštejna a o 10 let později hrabě Eugen Karel Czernin (Černín) z Chudenic. Když se pak r. 1850 staly obce samostatnými správními jednotkami, zůstal Černínům v Podlesicích jen statek č.p. 1.Dnešní podoba původně gotického kostela sv. Vavřince pochází z roku 1701, kdy byl kostel i fara zcela nově upraven v barokním slohu na náklady rytíře Golče. V podvěží byla částečně zachována gotická klenba. Kostel je jednolodní s trojboce zakončeným presbytářem, s mohutnou hranolovitou věží se sakristií v přízemí na severní straně a předsíňkou v západním průčelí. Fasády jsou členěny lizénovými rámci a pilastry, západní průčelí je rovné, členěné podloženými pilastry s římsovými hlavicemi a završeno štítem s trojúhelníkovým nástavcem. Hlavní oltář je z 2. poloviny 17. století. Oba postranní oltáře P. Marie a sv. Anny pocházejí nepochybně ze starého zařízení kostela před úpravou v r. 1701. Oba jsou prací téhož autora a patří spolu s kazatelnou z konce 17. stol. k nejcennějším památkám zdejšího kostela. Ve věži kostela jsou dva zvony - jeden z roku 1489 a druhý z roku 1524. Malý zvon z roku 1489 o váze asi 380 kg měl český nápis "Pane Buezie, racz daru téhoz zehnati. Letha buezicho tisiceho čtyerskeho osmdesateho devateho. Amen."F. Schmied ve svých dějinách obce Podlesice z 30. let 20. století poznamenává, že k položení základního kamene kostela došlo pravděpodobně v době Opla z Fictumu v letech 1514 - 1530. Ukazuje prý na to náhrobek s fictumovským znakem a letopočtem 1514, uložený v sakristii. To ale neodpovídá skutečnosti, že kostel v Podlesicích v té době již dávno stál. Letopočet 1514 se musí vztahovat k něčemu jinému než položení základního kamene.Na přelomu 16. a 17. století byl kostel protestantský, roku 1617 je zde uváděn protestantský farář Petr Schlegel. Po Bílé hoře byl znovu katolický a v letech 1623 - 1723 byl filiálním ke kostelu ve Vilémově. Pamětní kniha fary začíná až rokem 1723, kdy zde byla fara obnovena. Jsou v ní zaznamenány všechny opravy kostela - k první větší došlo r. 1862. Od roku 1901 se opakují zápisy o nutnosti rozsáhlé opravy, protože "do kněžiště při příležitosti deště prší a zdi jsou nasáklé vodou". Roku 1904 se přikročilo k částečným opravám, ale na důkladnou opravu musel kostel čekat až do roku 1910. Poslední větší oprava kostela před 2. svět. válkou proběhla r. 1938. V horní části návsi, pod ohradní zdí kostela, lemované 16 lípami, stojí barokní socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1775. Uvedený letopočet je na soklu. V roce 1999 byly tyto lípy vyhlášeny za chráněné stromy pod názvem "Podlesické lípy". U ohradní zdi, v prostoru mezi ní a kostelem, jsou 2 náhrobky ze zrušeného hřbitova, který obklopoval kostel a torzo Madony, přemístěné sem od silnice do Vilémova, od nájezdu na polní cestu k radonickému vodojemu. V seznamu kulturních památek je zapsán také areál fary č.p. 8. V okolí Podlesic se zachovaly ještě 2 křížky - u výjezdu na Vilémov a u nájezdu na polní cestu k radonickému vodojemu. V seznamu kulturních památek je zapsán také areál fary č.p. 8. V okolí Podlesic se zachovaly ještě 2 křížky - u výjezdu na Vilémov a u nájezdu na polní cestu ze silnice do Chotěbudic - a za č. p. 10 u polní cesty do Vojtěchova jsou Boží muka.
Roku 1787 bylo v Podlesicích podle Schallerovy topografie 45 domů. Poslední z Golčů se v prosinci 1792 zastřelil a panství zdědil Vojtěch Mladota ze Solopysk. To se ale poddaným žilo přece jen o něco lépe, protože roku 1781 zrušil císař Josef II. nevolnictví a tím podstatně rozšířil osobní svobody poddaných.
Založení školy spadá do 16. století. Tehdy ještě neměla svoji budovu, vyučovalo se střídavě v různých domcích vesnice. Tzv. stará škola v č.p. 7 byla postavena na konci 18. století a v r. 1872 byla otevřena v č.p. 12 druhá třída. Roku 1883 byl položen základní kámen k nové školní budově a již v dalším roce se v ní začalo vyučovat . Za další dva roky se musela otevřít třetí třída. Začátkem 20. století byla v Podlesicích již také obecní knihovna s více než 200 svazky. Obyvatelstvo se zabývalo převážně zemědělstvím. Vlastních zemědělských usedlostí zde však bylo málo, lidé většinou pracovali na statku Černínů. Pěstoval se hlavně ječmen, pšenice, žito, cukrová i krmná řepa a pícniny. Značně zde bylo rozšířeno také ovocnářství - z 3 500 ovocných stromů byla téměř polovina švestek. Také chov včel zde byl dost rozšířen.Dolování hnědého uhlí, které u Podlesic také začalo, muselo být brzy zastaveno pro velké množství spodní vody.V dubnu 1919 byl přijat rámcový zákon o pozemkové reformě, který rozhodl o záboru pozemkového majetku nad 150 ha zemědělské půdy. Byl doplněn dalšími zákony a tato reforma pak probíhala postupně až do 30. let. Protokolem z roku 1927 byl z velkostatku Krásný Dvůr - Mašťov, patřícího ještě stále Černínům, vyčleněn také zbytkový statek č.p. 1 v Podlesicích o výměře 114,786 ha a přidělen Janu a Ludmile Vernerovým.Málokdo asi ví, jak taková přídělová listina vypadala. Byl to vždy rozsáhlý spis, obsahující přesně nejen katastrální čísla přidělovaných pozemků a stavebních parcel, soupis budov, zařízení, dobytka, ale také dlužní úpisy, kterými byl majetek zatížen nebo výčet povinností "přídělců". Patřila mezi ně např. péče o stromořadí a rázovité stromy v krajině, vysazování dalších stromů a keřů, které by sloužily za úkryt ptactvu a zvěři, povinnost majetek pojistit a řádně se o něj starat, ale také převzít určený počet zaměstnanců, dodržet jejich pracovní zařazení a nepropustit je bez velmi vážných důvodů. K těm patřilo např. trvalé opilství, týrání svěřených zvířat, krádež, ale i nakažlivá nebo odpor vzbuzující nemoc, trvá-li déle než 4 týdny. Do pozemkové knihy byla tato přídělová listina vložena v červnu 1931.Po 2. svět. válce byly Podlesice samostatnou obcí v okrese Podbořany. Řada zdejších usedlostí byla přednostně přidělena volyňským Čechům, vojákům Svobodovy armády. Jejich manželky a děti přijely o něco později. Škola zde byla otevřena 1. 3. 1946 jako jednotřídní s 23 žáky. Chodily tam děti od 1. do 5. postupného ročníku, starší děti dojížděly do Vilémova. Práce učitelky na podlesické škole nebyla lehká, na začátku tam bylo dost dětí ze smíšených manželství, které neuměly česky a také volyňské děti měly potíže s češtinou. Jimi se ale počet žáků zvýšil na 42, takže musela být otevřena 2. třída. Do zdejší školy chodily také děti z Vitčic, Nových Třebčic a Chotěbudic. Pak však dorostly, přešly na jinou školu a do učení a žáků ubývalo. V roce 1966 byla škola již opět jednotřídní a roku 1974 byla zrušena.Při územní reorganizaci v r. 1960 byly Podlesice převedeny do okresu Chomutov a sloučeny s Velikou Vsí. Bývalý statek Vernerových byl dávno převzat st. statkem, který v Podlesicích zřídil také mateřskou školu, sloužící celé obci Veliká Ves. Bylo zde tehdy již také pohostinství, prodejna smíšeného zboží a od dubna 1986 byly v budově bývalé školy i kanceláře MNV, dnes obecního úřadu, přestěhované sem z Veliké Vsi. Poštu sem dováží z Podbořan, za lékařem se ale jezdí do Radonic.Podlesice jsou sice malou, ale hezkou vesničkou, které k plné spokojenosti scházel jen vodovod. I ten se však začal v r. 1992 budovat. Ve stejném roce byl vrácen dceři p. Nebeské, rozené Vernerové, bývalý zbytkový statek č. p. 1. Původní obytná budova č.p. 1 a přilehlé budovy byly již zbourány a na jejich místě je postavena nová obytná budova se 2 bytovými jednotkami. Na statku teď hospodaří syn restituentky p. ing. Vojtěch Šašek. V letech 1993--1996 provedl generální opravu. Již roku 1994 byla dostavěna a zkolaudována jeho rodinná farma. Ke svým pozemkům si pronajal ještě další a stal se tak jedním z největších soukromě hospodařících zemědělců v oblasti Radonicka. Také statek č.p. 64 byl v restituci vrácen rodině Hrubcocvých.V současnosti již mají Podlesice nejen vodovod a kanalizaci, ale i čističku odpadních vod, soukromou prodejnu potravin, pohostinství. Mateřská škola byla zrušena v roce 1999. Oprava kostela byla dokončena také v roce 1999. Dne 25. 2. 1999 byly do měděné schránky vloženy a zaletovány zápisy, dokumenty, noviny a peníze a uloženy do kopule věže kostela.
Vitčice
Vitčice, část obce Veliká Ves, leží 11,5 km JJV od Kadaně v nadmořské výšce 283 m. Od Veliké Vsi jsou vzdáleny po silnici 3,5 km, od Vilémova zhruba 4 km. Leží na jižním svahu Račetické plošiny, svažující se k mělkému údolí Vitčického potoka, pramenícího v blízkých Doupovských vrších a tekoucího dále k Širokým Třebčicím. V suchých létech nemívá dostatek vody, nedá se s ním proto počítat pro zavlažování rostlin. Celé území Vitčic patří do oblasti dešťového stínu a suché roky se zde opakují téměř každý druhý rok. Ze zachovaných zbytků dřívějších vodohospodářských úprav je vidět, že s vodou se zde dříve velmi dobře hospodařilo pomocí soustav struh, drenáží a nádrží. Dnes je v dolní části návsi jen bývalý rybník, upravený v 80. letech 20. století na požární nádrž. V zimě bývá využíván i k bruslení.Okolí Vitčic má velmi úrodnou půdu, pěstovala se zde pšenice, ječmen, cukrová řepa a pícniny. Ovoce se pěstovalo jen na zahrádkách pro vlastní potřebu a v alejích. Významný tu býval i chov dobytka.Ve středu návsi stojí malá kaplička z 19. století, opravená roku 1992 a vedle ní barokní Mariánský sloup z roku 1705. Kaplička byla po 2. svět. válce využívaná jako hasičská zbrojnice. Další plastika - sv. Jan Nepomucký z poloviny 18. století - je u silnice z Nových Třebčic do Vitčic, vedle vjezdu do staré cihelny.Nejstarší zprávy o vsi Vitčice chybí. Archeologické nálezy sice dokazují osídlení od mladší doby bronzové, ale první písemná zpráva je až v listině Jindřicha z Dubé z roku 1408, kterou se Vitčicím a sousedním Německým Třebčicím dostalo určitých svobod v oblasti poddanských povinností. Vitčice jsou v listině nazývány Wiczicz a název se během dalších staletí měnil jen pravopisně: Widczicz, Witcžicze, Wistricz, Wicžicze, Witřice a německy Gross Witschitz. Listinou z roku 1408 byly Vitčice postaveny pod pravomoc kadaňského soudu a jejich obyvatelé byli zproštěni robot výměnou za peněžní částky a stali se opravdovými vlastníky svého majetku.Ani další podrobné dějiny Vitčic není možno sestavit, protože většina písemností vesnice shořela při velkém požáru v roce 1794. Z různých jiných listin je však zřejmé, že během 15. století patřily Lobkovicům a byly součástí jejich hasištejnského panství. Počátkem 16. století je vlastnili Fictumové. Roku 1543 byly spolu s Kašticemi prodány Janem z Fictumu synům jeho bratra a krátce nato je postihlo v souvislosti s penězikazeckou aférou Opla z Fictumu zabavení Ferdinandem I. Ten je roku 1545 přenechal jako úhradu svého dluhu hraběti Albrechtu Šlikovi, majiteli panství Planá, Hauenštein a Krásný Dvůr. Od té doby měly již Vitčice až do roku 1850 společné osudy s Novými, tehdy Německými Třebčicemi, i když se majitelé střídali. Nejdříve od r. 1609 Šlikova manželka Marie, pak její druhý manžel Karel Údrčský z Údrče. Ten již stará práva z roku 1408 neuznal a docházelo kvůli tomu k vleklým sporům. Údrčský se ale zapojil do stavovského povstání a byl po jeho porážce potrestán ztrátou poloviny majetku, do které patřilo i panství Krásný Dvůr. Královská komora je však roku 1626 prodala zpět jeho manželce Marii, protože přihlédla k tomu, že toto panství vlastně patřilo jí.Roku 1649 koupil panství Krásný Dvůr, ke kterému Vitčice stále ještě patřily, hrabě Heřman Černín z Chudenic. Také on odmítl uznat stará privilegia a zacházel s obyvateli Vitčic jako s ostatními poddanými, tzn. že museli plnit všechny robotní povinnosti. Dříve obyvatelé Německých Třebčic i Vitčic sice vypomáhali na vrchnostenských polích, ale konali tak ze své dobré vůle, ne z povinnosti a jen tehdy, kdy sami chtěli. Pak však vrchnost začala vyžadovat povinnou robotu a o tom nechtěli zdejší lidé ani slyšet.Berní rula, která v našich zemích zachytila roku 1654 stav majetků jednotlivých panství uvádí, že ve Vitčicích tehdy žilo 9 sedláků, z nichž jeden byl krejčím, 3 chalupníci, z nichž jeden šenkoval, 1 tzv. zahradník a 1 poddaný žil "na obci". Třicetiletá válka vesnici zřejmě příliš nezasáhla, protože stavení zde byla dobrá, jen 1 chalupa byla pustá. Pole měli pšeničná, ale málo luk. Dobytka bylo u sedláků poměrně dost: 33 potahů, 26 krav, 40 jalovic, 80 ovcí, 77 sviní a 3 kozy. To chalupníci na tom byli mnohem hůře, měli celkem jen 2 krávy a 1 svini. I u Vitčic Berní rula uvádí, že od krupobití v létě 1654 "na obilí velkou škodu vzali".Robotní patent Leopolda I. z r. 1680 zakázal práci o sobotách a nedělích a robota nesměla trvat déle než tři dny v týdnu. To život poddaným přece jen trochu ulehčilo, zvláště když se r. 1683 Černínové zavázali, že robotu zvyšovat nebudou. Pak však panství koupil Jan Procházka z Prahy a ten, stejně jako jeho nástupci, začal vyžadovat další a další práce bez nároku na odměnu. Sedláci se sice bránili a odvolávali se na svá stará práva, ale nebylo jim to nic platné. Nepomohl jim ani další robotní patent. Roku 1787 bylo podle Schallerovy topografie ve Vitčicích 20 domů. Roku 1793 vznikl ve vsi již zmíněný požár, který ves zničil. Nejdříve byl obnoven statek č.p. 13 na návsi, s datováním 1794 nad vchodem. Kromě pozoruhodně tvarovaného barokního vjezdu má hlavní budova zjednodušený barokní štít s řadou protínajících se kruhů. Kromě hlavní budovy, brány a branky u domu sem patří sýpka, stodola a tři hospodářské objekty. Statek je památkově chráněn a po polovině 20. století jej využíval státní statek jako kanceláře provozu Vitčice.Na okraji Vitčic směrem na Topolany stojí u polní cesty křížek a další jsou u bývalé polní cesty do Vilémova a u zastávky autobusů.Z další výstavby byly zajímavé hrázděné stavby č.p. 12 a také č.p. 10, rozložitá patrová stavba z první poloviny 19. století, která se v okolí často vyskytuje. Dalším dokladem místní výstavby je neogotický statek č.p. 9, pozdější mechanizační stanice, dnes dílny a kanceláře Sdružení soukromých zemědělců Vitčice.
Nové Třebčice
Nové Třebčice leží v jižní části chomutovského okresu v nadmořské výšce kolem 290 m. Od Kadaně jsou vzdáleny 12 km na JV, od Vilémova vzdušnou čarou 3,5 km také JV směrem, ale po silnici je to přibližně 5 km. Od Veliké Vsi, ke které patří, jsou vzdáleny rovněž 5 km, ale na SZ. Prochází jimi silnice z Podlesic přes Vitčice do Veliké Vsi. Vesnice leží zčásti na jižním svahu Račetické plošiny, svažující se k Vitčickému potoku, zčásti v nížině, vybíhající na jih od potoka. Ten protéká návesním rybníkem a teče dále k Širokým Třebčicím. Nejstarší zprávy o vsi Nové Třebčice chybí. Teprve z listiny Jindřicha z Dubé z roku 1408 se o nich s nedalekými Vitčicemi dovídáme. Jsou v ní nazývány Salmansz Trebetitsch a oběma vsím se listinou dostalo určitých svobod, zejména v oblasti poddanských povinností vůči vrchnosti. Touto česky psanou listinou, vystavenou o Svatodušních svátcích r. 1408, přenechal Jindřich z Dubé Třebčickým také 14 lánů (1 selský lán byl něco přes 18 ha) polí a luk za roční poplatek 2 kopy a 16 pražských grošů za lán. Polovina částky měla být vždy zaplacena na sv. Jiří, druha na sv. Havla. Výslovně tam bylo uvedeno, že lidé vesnice, jejich dědicové a potomci jsou navždy zproštěni všech robotních povinností i jiného zatížení. To znamenalo, že obyvatelé Třebčic obdrželi svobody, jaké žádná jiná vesnice kromě nich a Vitčic v této oblasti neměla. Každý zdejší sedlák byl právoplatným majitelem svého movitého i nemovitého majetku, směl s ním libovolně nakládat, prodat nebo odkázat. V případě úmrtí, kdyby nebyli dědici z rodiny, neměl majetek přejít na vrchnost, jak bylo tehdy zvykem, ale vše měl zdědit nejlepší přítel nebo přítelkyně. V právních věcech se vesničané měli obracet na soud města Kadaně.V dalších letech 15. století byly Třebčice, nazývané již Deutschtrebetitsch, v majetku pánů z Lobkovic a roku 1490 jsou počítány do příslušenství hradu Hasištejna. Počátkem 16. století (1518 - 1530) je vlastnili Fictumové a spravovali je z Pětipsů. Po známé příhodě s penězokazeckou dílnou byl majiteli panství Oplovi z Fictumu Ferdinandem I. majetek zabaven a později předán hraběti Albrechtu Šlikovi nejdříve do zástavy, r. 1545 do držení. Ten je připojil ke svému vintířovskému panství. V Deskách zemských jsou v té době uváděny jako Niemeczky Trzebczicze.Roku 1600 potvrdil Třebčicím stará práva hrabě Bedřich Šlik, pán na Plané, Hauenštejnu a Krásném Dvoře, aniž by je něčím omezil. Vesnice se pak stala na dlouho součástí panství Krásný Dvůr. Bedřich Šlik zemřel roku 1611, ale již 2 roky předtím předal Krásný Dvůr své manželce Marii, rozené ze Šumburku. Ta se znovu provdala za Šimona Údrčského z Údrče, který se tak stal majitelem panství.Nová vrchnost začala od svých poddaných vyžadovat práce, od kterých byli starým privilegiem osvobozeni. Obyvatelé Německých Třebčic se sice odvolávali na svá stará práva, ale spory s vrchností se dlouho vlekly. Karel Údrčský jim dokonce za trest zabavil dobytek a prodal jejich 30 prasat. V září 1615 byl konečně uzavřen v Praze smír, podle kterého se poddaní zavázali, že v tomto roce ještě požadované práce bezplatně vykonají, ale po další roky jim vrchnost bude za práci milostivě něco málo platit.Karel Údrčský se zapojil do stavovského povstání a po jeho porážce byl za to odsouzen ke ztrátě poloviny svého majetku, tzn. statku Buškovice a statku Krásný Dvůr, ke kterému Nové Třebčice stále ještě patřily. Oba statky pak po zabavení prodala královská komora 3. listopadu 1625 manželce Údrčského Marii za nižší cenu než bylo původně stanoveno, protože bylo přihlédnuto k tomu, že tyto statky náležely dříve vlastně jí.Nakonec však museli Údrčští pro nesmírné zadlužení majetek prodat. Krásnodvorské panství koupil Václav Michna na Postoloprtech, který je ale obratem ruky r. 1649 prodal hraběti Heřmanu Černínovi z Chudenic. Za něho došlo k dalšímu přitvrzení robotních povinností a obyvatelé Německých Třebčic byli již považováni za normální poddané se všemi povinnostmi.Podle Berní ruly žilo v roce 1654 ve vsi 10 sedláků, 6 chalupníků a 1 tzv. zahradník. Jeden z chalupníků byl kovářem. Třicetiletá válka ale Německé Třebčice značně poškodila, jak dokazuje skutečnost, že po ní zůstalo ve vsi 6 usedlostí pustých a další vyhořelé. Na tak malý počet nepoškozených usedlostí tam ale bylo poměrně dost dobytka: sedláci měli celkem 29 potahů, 17 krav, 27 jalovic, 41 ovcí, 72 sviní a 10 koz. Chalupníci měli 6 potahů, 7 krav, 7 jalovic, 26 ovcí, 21 sviní a 1 kozu. Zahradník měl jen 2 kozy. Závěrečná poznámka Berní ruly uvádí: Ta ves na stavení mimo spálená místa může býti, luk s potřebou, rolí dobrý pšeničný, živnost jejich z dobytka a rolí. Však v létu minulém 1654 od krupobití na obilí velikou škodu vzali.Robotní patent Leopolda I. z roku 1680 poddaným aspoň trochu život ulehčil. Zakazoval práci o sobotách a nedělích a robota nesměla trvat déle než 3 dny v týdnu. Ovšem o žních nebo jiných naléhavých případech se stejně muselo pracovat podle potřeby.Po vydání robotního patentu došlo na černínských statcích ke vzpourám sedláků, protože vrchnost bez ohledu na patent vyžadovala dále stejné množství nebo i více práce. Obyvatelé Německých Třebčic a Vitčic se ke vzpouře nepřidali, obrátili se přímo na vrchnost a dosáhli toho, že 7. 4. 1683 se hrabě Jakub Černín zavázal, že jim roboty již nebudou zvyšovány.
K
dyž však vesnici koupil Jan Procházka z Prahy, začal on i jeho nástupci vyžadovat další práce bez odměny - jako třeba odvoz obilí a stavebního dříví do různých vzdáleností, nebo odvoz a prodej velkého množství ryb ze zdejších rybníků. V případě, že neutržili vrchností stanovenou částku, museli rozdíl doplatit z vlastních peněz. Nakonec museli kosit obilí nejen na polích Krásného Dvora, ale i Sadčic a Miličevsi a vrchnost vyžadovala stále další a další práce bez jakékoliv odměny. To vše odporovalo dřívějším ustanovením, ale nebylo proti tomu odvolání.Selská povstání roku 1775 vyprovokovala vydání dalšího robotního patentu, ale ani ten nepomohl zdejším poddaným dovolat se svých dřívějších práv. Čas plynul dál, vrchnost ze svých požadavků neustupovala a prosby poddaných o úlevy se množily. V roce 1831 nakonec krásnodvorská vrchnost uzavřela s poddanými úmluvu o výkupu z robot, ale ve skutečnosti se to neprojevovalo. Částečně i proto, že lidé na vykoupení neměli peníze. Tehdy se ale našel jeden sedlák - Josef Tobisch z č.p. 13 v Německých Třebčicích, který se odvážil vystoupit proti této nespravedlnosti u soudu. Proces jej sice stál více než 400 zlatých, které mu nebyly uhrazeny, přestože spor vyhrál, ale potažní robota mu byla snížena ze tří dnů v týdnu na jeden. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno dekretem Dvorské kanceláře z 12. 12. 1832 a pak rozhodnutím gubernie z 2. 1. 1833.Pak však již brzy přišel březen 1848, který přinesl zrušení robotní povinnosti v Čechách. Obyvatelé Německých Třebčic ihned v říjnu 1848 podali společnou stížnost a žádali náhradu za škody, které jim nezákonným vymáháním roboty vznikly. Ve Státním oblastním archivu v Třeboni je tato stížnost uložena včetně soupisu požadovaných náhrad, které činily celkem přes 123 206 zlatých. Rozhodnutí ale vyznělo pro ně nepříznivě, protože všechny zpětné náhrady byly zamítnuty. Bylo jim řečeno, že svým dřívějším mlčením si to zavinili sami, protože již od dob Josefa II. mohl si každý poddaný na utiskování vrchností a jejich úředníků stěžovat u soudu. To ale neučinili a dále konali práce, ke kterým nebyli povinováni.Roku 1850 se obce staly samostatnými správními jednotkami a vrchnosti zůstala jen část pozemků. Byla to pak bohatá vesnice s vysoce úrodnou půdou, kde se pěstoval ječmen, pšenice, oves, cukrovka a pícniny. Velmi výnosný byl i chov dobytka. Vesnice se však potýkala s nedostatkem vody, protože blízká důlní činnost strhla prameny. V polovině 19. století byly u Německých Třebčic doly Jan a Václav. Severozápadně od obce bylo hliniště pro dobývání cihlářské hlíny.Obec Třebčice (Třebušice) německé, Deutsch Trebetitsch byla po roce 1945 přejmenovaná na Nové Třebčice a po roce 1956 se stala osadou Širokých Třebčic, se kterými přešly při územní reorganizaci v roce 1960 k obci Veliká Ves. Ve stejném roce přešly obě z okresu Podbořany do okresu Chomutov.Většina obyvatel před válkou i po ní pracovala v zemědělství. Po roce 1950 se zde utvořilo JZD, které bylo roku 1960 začleněno do státního statku. Ten zde vybudoval ze starých stodol velkovýkrmnu vepřů. Někteří obyvatelé ale vyjížděli za prací nebo do učení mimo obec.Farou patřily Nové Třebčice k Podlesicím, zdrav. obvodem a četnickou stanicí k Mašťovu a poštou i školou k Vilémovu.Ze zajímavých staveb v Nových Třebčicích je to č.p. 14 se štítem s renesančními prvky i bránou vjezdu do dvora, který koupil od jedné chalupářky pan z Thunu a Hohensteinu a vše zrekonstruoval.V obci u silnice stojí před č.p. 14 barokní sousoší sv. Václava se 2 anděly z roku 1773, renovované roku 1925, dnes však již opět značně poškozené. Vedlejší lidová dřevěná zvonice ze začátku 19. století se šindelovou střechou byla opravena roku 1982. Při silnici do Vitčic stojí sv. Jan Nepomucký z roku 1773.V roce 1991 se začal státní statek rozpadat a v roce 1992 zde bylo již 5 soukromých živností, dnes jsou jen dvě. O dva roky později byly v rámci restituce vydány tři zemědělské usedlosti.
K rozsáhlé přestavbě Vitčic došlo koncem 19. století, kdy byla postavena většina stodol a přestavěna většina chlévů. Po 1. světové válce pak vznikla řada drobných staveb pro pracovníky dolů a zemědělství. Byly to nízké rodinné domky, postavené většinou začátkem 30. let u cesty k nádraží a podél silnice k Novým Třebčicím. Nad horní částí vesnice vznikla koncem 19. století cihelna.Ani na začátku 19. století nepolevovaly robotní povinnosti zdejších obyvatel a ti se spolu se svými sousedy v Německých Třebčicích cítili velmi poškozováni vymáháním robot, od kterých přece byli na věčné časy osvobozeni již r. 1408. Nakonec sepsal Josef Tobisch z Německých Třebčic jménem všech obyvatel obou vesnic stížnost, ve které vyjmenoval všechna dřívější práva, potvrzování těchto práv i dalšími majiteli a poslal to vrchnosti. Když to nepomohlo, obrátil se - ale již sám za sebe - k soudu. Jak to dopadlo je uvedeno u Nových Třebčic. Zrušení roboty se Vitčice dočkaly až v březnu 1848.Roku 1850 se "Vitřice" staly samostatnou obcí v okrese Podbořany. Vzrůst vesnice i počtu jejich obyvatel po polovině 19. století souvisel se změněnými hospodářskými poměry po zrušení roboty i rozmáhání se důlní činnosti v okolí. Roku 1884 bylo zprovozněno malé nádraží na železniční trati z Kadaně do Kaštic.Od roku 1903 měly Vitčice nový společný hřbitov s Novými Třebčicemi. Farou patřily do Podlesic, kam chodily i děti do školy (do roku 1974), pak musely dojíždět do Vilémova. Lékař pro Vitčice je v Radonicích, pošta v Podbořanech.Začátkem 70. let byla provedena demolice dvou bývalých statků, upravena náves a v r. 1975 postaveno 6 rodinných domků, tzv. okálů. Od r. 1975, kdy došlo ke spojení Státních statků Veliká Ves a Radonice, byl vytvořen provoz Vitčice, odštěpený závod Radonice, oborový podnik Chomutov, jehož vedení mělo kanceláře v barokním statku č.p. 13 na návsi. O něco níže, za rybníkem, byly vybudovány v 60. letech rozsáhlé dílny statku včetně garáží. Prakticky všichni obyvatelé produktivního věku pracovali ve st. statku a další sem přijížděli z okolních vesnic.V roce 1991 byly jednotlivé provozy st. statku privatizovány a začaly restituce. V roce 1995 ukončil st. statek svoji činnost. Domky, které statku patřily, se staly majetkem Pozemkového fondu ČR a byly vydávány jako náhrady v rámci restituce. V současné době obec převzala č.p. 5, ve kterém bude upravovat 4 bytové jednotky. Kravín si pronajal ing. Šašek z Podlesic, který zde vede také SSZ Vitčice.Přívodní řad vodovodu a část rozvodu byl již dokončen a pokračuje se ve výstavbě vodovodu, kanalizace a čistírny odpadních vod.
Veliká Ves
Obec Veliká Ves leží v jižní části okresu Chomutov, 1,9 km na SSV od Krásného Dvora, 5,5 km na JV od Vilémova a 14,2 km JJV od Kadaně. Její nadmořská výška je 275 m. Protéká jí potok Dubá, který napájí dva rybníky, ležící na návsi po obou stranách silnice. Dříve zde potok poháněl také mlýn a zásoboval zámeckou vodárnu. Místní komunikace z Chotěbudic spojuje Velikou Ves se státní silnicí Kadaň - Podbořany. Obec tvoří kromě vlastní Veliké Vsi také Podlesice, Nové Třebčice, Široké Třebčice a Vitčice. Do územní reorganizace v roce 1960 patřila Veliká Ves do okresu Podbořany a teprve pak byla začleněna do okresu Chomutov. Roku 1739 zde řád augustiánů obnovil kostel, který předtím vyhořel. Z původního kostela sv. Jakuba z roku 1436 zůstala zachována jen zvonice ze 16. století, stojící samostatně severovýchodně od sakristie. Kostel, zasvěcený opět sv. Apoštolovi Jakubovi, stojí na západním okraji návsi. Je jednolodní, s pravoúhle zakončeným presbytářem, se sakristií v ose a s obdélnou předsíňkou v západním průčelí. Fasády jsou členěny lizénovými rámci, ve štítu západního průčelí je kamenná socha světce. V 19. století byl kostel několikrát opravován, v roce 1934 byla vztyčena nová sanktusová vížka a opravena věž. Dnes je kostel, bohužel, dosti zničený, ale jedná se o jeho rekonstrukci. Měla by v něm jednou být galerie a výstavní síň, kde by se shromažďovaly fotografie, obrazy a jiné pamětihodnosti oblasti.
Na katastru Veliké Vsi je registrováno množství archeologických nálezů. Podstatná část pochází ze sběrů a dokladuje, že toto území bylo osídleno prakticky v celém pravěku a časné době dějinné. Nejvíce nálezů vydal prostor pískovny západně od obce, kde kromě sběrů proběhl v letech 1974 a 1975 předstihový záchranný výzkum. Na této lokalitě byly zachyceny pozůstatky osídlení z mladší a pozdní doby kamenné (sídlištní nálezy lidu kultury s lineární keramikou a hrob dvou jedinců lidu kultury se šňůrovou keramikou), z mladší a pozdní doby bronzové (sídlištní objekty lidu kultury knovízské a štítarské) a doby laténské. Ze sběrů pocházejí nálezy ze střední doby bronzové z jihovýchodního okraje obce, z míst "U drůbežárny".
Svůj název dostala vesnice pravděpodobně proto, že již ve 14. století byla na tehdejší poměry skutečně velká. První známá zpráva je latinská z roku 1369: "Magna villa". Také další tvary názvu jsou v podstatě stejné: ve Veliké vsi, v Welikau Wsy, Welkau Wes. Německý název Michelsdorf by se mohl vysvětlit jako ves nějakého Michala, ale Boh. Horák jej pokládá za překlad českého názvu, protože ve staré němčině slovo michl znamenalo velký.
Kdy přesně Veliká Ves vznikla, se nepodařilo doložit, ale již ve 14. století byla důležitou farní vsí. Osídlení začalo pod panskou tvrzí jako skupina usedlostí kolem obdélné návsi. Tvrz měla údajně dvě věže, spojené nižším domem a zvonici. Zprávy z konce 14. století říkají, že tehdy patřila Škopkům z Dubé. Hned na začátku 15. století vlastnila Velikou Ves svatovítská kapitula, která ji na 6 let propachtovala Mikuláši ze Slupna za roční poplatek 16 kop pražských grošů. Z nájemní smlouvy vyplývá, že již tehdy se zde pěstoval chmel.
Roku 1414 pak Velikou Ves koupil Mikuláš z Lobkovic a na Hasištejně a připojil ji ke svému hasištejnskému panství. V r. 1490, když Jaroslav, jeden ze 4 synů Mikuláše II. zemřel a zbylí tři sourozenci si majetek dělili, bylo ve smlouvě mimo jiné uvedeno i to, že Jan z Lobkovic "za díl svuoj míti má... tvrz v Veliké vsi...". Po smrti Janova syna Jaroslava roku 1529 se opět píše: "... polovici zámku Hassysstayna s vesnicemi Welikau Wsy s podacím kostelním..."
V držení rodu Lobkoviců zůstala ves až do r. 1561, kdy ji na krátkou dobu získal hrabě Šlik. Podle zpráv to byl on, kdo sem dosadil protestantského kněze. Ale již v následujícím roce měl Velikou Ves v majetku opět Lobkovic, tentokrát Jan Valdemar, syn Bohuslava Felixe z Lobkovic, kterému patřilo kromě dalšího velkého majetku také mašťovské panství. To zdědil po svém otci a připojil k němu Velikou Ves. Ani on netrpěl na svém panství katolické kněze.
Zdá se, že škola zde byla již koncem 16. století - dokládá to nápis na křtitelnici zdejšího kostela, uvádějící učitele již r. 1598.
Jan Valdemar dosáhl významného postavení i značného majetku. Všechno však ztratil v důsledku soudních nároků věřitelů. Vlastní mašťovské panství bylo ale již dříve připsáno jeho ženě Uršule, která zde i po odchodu manžela do ciziny dále žila. Součástí mašťovského panství zůstala Veliká Ves i pak, kdy se majitelé střídali. Nejdříve to byli dva vnuci jediné dcery - Jan Bartoloměj a Jiří Ctirad ze Švamberku, pak Prokop Dvořecký z Olbramovic, který panství od nich r. 1603 koupil. Již ale kolem r. 1612 panství i s Velikou Vsí prodal Matyáši st. ze Štampachu. Po jeho smrti zdědil panství jeho synovec Jan Jindřich ze Štampachu, stoupenec stavovského odboje. Stal se známým svým velkolepým uvítáním nově zvoleného českého krále Fridricha Falckého a jeho družiny na louce u mašťovského zámku. To pak bylo jedním z hlavních důvodů, proč po porážce stavovského povstání mu byl majetek zabaven a r. 1623 prodán Vilémovi don Verdugovi de la Scala, válečnému radovi španělského krále.
Ze záznamů v Berní rule víme, že ves patřila již v roce 1654 Karlovskému klášteru augustiánů v Novém Městě Pražském a ne až od r. 1662 jak uvádí podbořanská Heimatkunde. Pouze 83 strychů půdy patřilo ještě ke statku Chrášťany. Berní rula k těmto pozemkům poznamenává: "sedláci zde dávno skažení, vrchnost užívá". Ve Veliké Vsi bylo tehdy 5 selských usedlostí, z toho ale 2 pusté, dále tam žilo 12 chalupníků, ale 2 chalupy byly také pusté, 1 tzv. zahradník a 5 poddaných žilo "na obci" - jeden z nich ale měl krčmu. Ty pusté domy byly ještě důsledek třicetileté války, stejně jako špatný stav ostatních chalup a usedlostí. Pole ale již byla obdělaná, pěstovala se na nich hlavně pšenice a žito. Také luk měli dostatek. Celkem tehdy patřilo k vesnici 467 strychů orných a 63 str. lad. Dobytka měli poměrně dost - sedláci 16 potahů, 9 krav, 14 jalovic, 25 ovcí a 34 sviní. Chalupníci měli 15 potahů, 18 krav, 15 jalovic, 34 ovcí, 44 sviní a 5 koz. Zahradník měl jen 1 krávu a 2 svině a dobytek měli i ti 3, co žili na obci - 5 krav, 2 jalovice, 3 ovce, 7 sviní a 3 kozy.
Po obou stranách hlavního vstupu do kostela, čelně orientované ke kostelu, stojí barokní plastiky z roku 1773 - sv. Augustin a sv. Jan Nepomucký. Obě mají na profilovaných soklících letopočet 1773. Na návsi je ještě další socha - sv. Anděl strážce z konce 18. století. Všechny tři plastiky byly renovovány ve 2. polovině 19. století, dnes jsou však již opět poškozené.
Starý zámeček, který stával uprostřed horního rybníka, byl již zbořen a řád začal stavět nový zámek. Stavba byla ukončena r. 1762, ale nebyla dovedena podle původního plánu až do konce. Tento barokní zámek sloužil až do zrušení kláštera jako letní sídlo opatů. Přišel se tam doléčit i opat Tomáš Josef Girčan, ale jeho zdravotní stav se zhoršil a opat zde zemřel. Byl pochován ve zdejším kostele.
Zámek je jednoduchá patrová zděná stavba podélného půdorysu s vysazenou atikou ve střední části průčelí a nástavcem volutového štítu, zakončeného malou věžičkou. Výzdoba je doplněna alegorickými bustami. Původně byl raně barokní, v letech 1890 - 1896 byl přestavěn pseudorenesančně.
Roku 1764 byla na hřbitově postavena nová kostnice, kam byly sneseny staré náhrobní kameny. Byly v ní také umístěny sochy P. Marie a sv. Jana Evangelisty.
Za Josefa II. byl r. 1785 klášter na Karlově zrušen a jeho jmění připadlo náboženskému fondu. Od něho koupil r. 1788 Velikou Ves Ignác Schreiter. V té době měla Veliká Ves 38 domů. Roku 1811 Schreiter zámek dostavěl a předal ho svému nejmladšímu synovi Ignáci. Ten byl r. 1816 povýšen za zásluhy, které si získal v napoleonských válkách, do rytířského stavu s přídomkem ze Schwarzenfeldu. Za něho patřily k Veliké Vsi přechodně i Široké Třebčice. Po jeho smrti připadlo panství jeho třem dětem. Panství spravoval Rudolf ze Schwarzenfeldu a jeho syn pak panství roku 1890 prodal Richardu Procházkovi z Prahy. Ten zdejší zámek v letech 1890- -1896 přebudoval. Za zámkem byly kolem dvora postaveny hospodářské budovy a jižně od zámku na svahu k potoku byl upraven zámecký park s borovicemi a vzácnými dřevinami. V té době došlo také ve vsi k další výstavbě domů a hlavně hospodářských objektů.
V okolí Veliké Vsi a Širokých Třebčic se z podnětu tamějších vrchností začalo dobývat hnědé uhlí již na sklonku 18. století. Jeho technická úroveň však byla tehdy ještě na nízkém stupni. První větší důl, nazývaný Ignác, otevřel r. 1811 na okraji Veliké Vsi její majitel Schreiter. Hlavní období jeho rozvoje byla 30. - 50. léta 19. století. V roce 1880 byl ale provoz zastaven. Na základě stoupajících poptávek po uhlí byl v polovině 19. století otevřen jižně od obce L. Stammem důl Michal. Do 70. let měl stabilní odbyt, pak sice stagnoval, ale po převzetí těžařstvem Michaeli s 5 - 8 horníky znovu těžil. Provoz zastavil krátce po r. 1900. Další důl otevřel na jižním okraji obce v 60. letech F. Friedmann a nazval jej Ambrož. S menšími přestávkami byl v provozu do r. 1904. Zaměstnával ale jen 4 - 5 pracovních sil. V provozu se udržoval jen díky místním, ale značně nestálým trhům. Větší význam měl důl Barbora, otevřený začátkem 60. let knížetem Salmem mezi Velikou Vsí a Novými Třebčicemi. Roku 1871 vytěžil 20 000 tun. Uhlí se dodávalo do cihelen, cukrovarů a jiných závodů, patřících k salmovskému velkostatku a také drobným spotřebitelům. Hospodářská krize 70. let však i tento provoz zastavila. Roku 1880 byl důl prodán městské spořitelně v Litoměřicích, ale i ta po pěti letech provoz zastavila. Po dalších převodech přešel důl roku 1926 do vlastnictví státu a provoz definitivně skončil.
Roku 1896 koupil zámek za 194 000 zl. Jaroslav Kose z Prahy. Vesnice k němu již nepatřila, protože r. 1850 se obce staly samostatnými správními jednotkami. Od roku 1877 byla zdejší škola již dvoutřídní a do staré budovy se přibývající počet žáků nemohl vejít. Proto byla r. 1894 postavena nová školní budova. Ze zdejších učitelů byl nejznámější Franz Siegl, který zemřel r. 1866 na choleru, která tu v té době zachvátila hodně obyvatel. Siegl byl znám jako úspěšný pěstitel housenek bource morušového a zasloužil se také o rozvoj ovocnářství. Jeho ovocná školka byla největší v celém okolí.
Při sčítání v r. 1900 dosáhl počet obyvatel rovných 300, pak již klesal. Snad to bylo tím, že se zde zastavila důlní činnost. V obci opět převládla zemědělská výroba.
Dalším majitelem zdejšího statku byl od r. 1920 až do konce 2. svět. války Josef Zahn. Výstavba v té době v obci stagnovala. Po válce převzal národní správu nad velkostatkem Josef Solánský, první předseda zdejšího národního výboru. Ale již r. 1949 byl celý majetek začleněn do státního statku s ředitelstvím v Krásném Dvoře. Také další zemědělské usedlosti v obci byly převzaty národními správci. Hospodařili na nich však jen do listopadu, protože pak byla řada z nich přidělena přednostně volyňským Čechům, kteří do ČSR přišli se Svobodovou armádou. Ti hospodařili soukromě do roku 1952, pak se spojili do JZD Veliká Ves. Toto JZD mělo 22 členů a obhospodařovalo 155 ha zemědělské půdy. Později ale přešlo také ke st. statku. Za jeho působnosti byl v obci postaven teletník, ocelokolny, výrobna tvarovaných krmiv a velká zámečnická dílna. Došlo i na úpravy několika obytných budov. Místní národní výbor měl své kanceláře do dubna 1986 v zámku, pak byly přestěhovány do lépe vyhovujících místností v bývalé škole v Podlesicích. V zámku byly také kanceláře st. statku a byty zaměstnanců statku. Ředitelství st. statku zde bylo jen do r. 1975 . Pak bylo sloučeno s ředitelstvím v Radonicích a bylo utvořeno hospodářství ve Vitčicích. Obyvatelé vsi pracovali téměř všichni na statku.
Veliká Ves je dnes hezkou, klidnou vesnicí. Na ostrůvcích uprostřed návesních rybníků hnízdí vodní ptactvo a největší pozornost vzbuzují labutě, které zde již několik let vyvádějí svá mláďata. Do úpravy vesnice se zapojili i majitelé zdejších rekreačních objektů a hlavně p- J. Oršuliak, jednatel firmy Druhá severočeská stavební společnost s.r.o. Okounov, který zde koupil od paní Solánské bývalý zámek i s hospodářským dvorem. Ten paní Solánská získala v restituci a p. Oršuliak vše zrekonstruoval a oživil i dvůr, který dnes slouží k agroturistice a různým společenským akcím. Má ještě dalekosáhlé plány, chtěl by zde vytvořit moderní zábavní areál.
Spádově má Veliká Ves nejblíže do obce Krásný Dvůr v okrese Louny, kam také dojíždějí děti do školy.
Široké Třebčice
Široké Třebčice, od roku 1960 část obce Veliká Ves, leží v jižní části chomutovského okresu, 13,5 km JJV od Kadaně a téměř 7 km SSZ od Podbořan. Jejich nadmořská výška je 290 m a protéká jimi Třebčický potok. Podnebí má zde kontinentální ráz s malým množstvím srážek.Osídlení Širokých Třebčic sahá hluboko do minulosti, do přelomu 3. a 2. tisíciletí před Kristem. Archeologický výzkum zde vyvolalo r. 1973 hlášení ze stavby rodinných domků na jižní straně Širokých Třebčic, ležící na mírném svahu, obráceném k severu až SV, do údolí potoka. Byly zde prozkoumány 4 kostrové hroby kultury šňůrové keramiky a z pátého hrobu byl získán materiál, dokládající osídlení kultury mohylové, knovízské i hradištní. Tyto nálezy odkryly dosud neznámé naleziště z pozdní doby kamenné, kterých v této části okresu není mnoho. Další archeologický výzkum proběhl začátkem roku 2000, kdy při výkopu pro vodovod byly mezi Širokými Třebčicemi a Velikou Vsí objeveny tři pravěké hroby, poškozené bagrem. Ten první byl knížecí hrob ze starší doby železné (okolo r. 600 před Kristem), z období tzv. bylanské kultury. Další dva hroby byly z období stěhování národů, tj. z 6. století našeho letopočtu. Z tohoto období jsou nálezy hrobů ve zdejší oblasti dost neobvyklé.Moderní dějiny Širokých Třebčic začínají rokem 1196, kdy byly majetkem Milhosta z Mašťova. Spolu s dalšími vesnicemi je tohoto roku postoupil nově zakládanému klášteru cisterciáckých mnichů z Waldsassenu. Tehdy se nazývaly Tripschiz, později Tribuchic, Trziebsicz, Trzebezics. Z roku 1463 je zápis "in villa Rozlezlych Trzebeziczich" a roku 1598 již je uváděn německý název Weiten Triebschitz. Úřední název roku 1848 byl Třebčice Široké neb Rozlezlé, Weiten Trebetitsch.Další zpráva o Širokých Třebčicích je z roku 1226, kdy přešly do majetku kláštera pannenských premonstrátek v Doksanech. V jejich držení zůstaly až do husitských válek. Později byly Široké Třebčice rozděleny: do roku 1490 patřila jedna část ke hradu Hasištejnu, druhá Kfelířům ze Zakšova a později Králíkům z Nežetic.V 16 . století patřil statek Široké Třebčice městu Žatec. V té době byla ves již protestantská stejně jako Žatec. Ten odmítl poslat Ferdinandovi I. vojenskou pomoc proti protestantům a roku 1547 byl za to potrestán mimo jiné i zabavením všech žateckých statků.Později přešel poplužní dvůr Široké Třebčice do majetku Viléma Vojtěcha Doupovce z Doupova. Ten se však zapojil do stavovského povstání a byl také přítomen při defenestraci královských místodržících. Za to a za další provinění byl po své smrti r. 1621 v následujícím roce odsouzen ke ztrátě 1/3 majetku. Byl mu zabaven Vilémov a kromě jiných vsí i Podlesice a Třebčice. To vše koupil r. 1623 za 113 959 kop míšeňských grošů Jan Zdeněk Vratislav hrabě z Mitrovic.Roku 1636 získala Široké Třebčice Polyxena z Kolovrat. Podle Berní ruly však roku 1654 příslušely již k panství Vilémov. Bylo zde tehdy 7 sedláků, 6 chalupníků, z nichž Barbora Hessová měla šenk a 2 poddaní žili tzv. na obci. Ve vsi bylo tehdy 27 potahů, 21 krav a 21 jalovic, 28 ovcí, 57 sviní a 7 koz. Závěrečná poznámka zněla: "Ta ves na stavení chatrná, rolí dobrý pšeniční, luk s potřebu, živnost jich z dobytka a rolí. Též obec má rybník na 10 kaprů násady."Roku 1660 získal panství generál František Arin z Arinu. Po 10 letech však zemřel a jeho žena se znovu provdala za svob. pána Karla Ferdinanda z Eben-Brunnu, který panství rozšířil dalšími koupěmi. Po jeho smrti v roce 1709 připadlo panství jeho nejstarší dceři Karolíně Justině Antonii, provdané později za Františka Josefa hraběte ze Schönkirchenu.Tím začíná nejzajímavější kapitola v dějinách Širokých Třebčic. V té době došlo k radikální přestavbě obce, kdy z původně neucelené vesnice vznikl pozoruhodný urbanistický celek. Roku 1722 byl dostavěn barokní zámek, přestavěn hospodářský dvůr, založen park kolem zámku, táhnoucí se okolo dvora až k východní straně návsi. Byla založena také rozměrná štěpnice a upraveny rybníky. To vše by se dalo celkem očekávat od movitých majitelů. Co však bylo mimořádné, byla výstavba židovského ghetta. Bylo to údobí protižidovských nálad. Stály proti sobě zájmy šlechty, mající příjmy z židovských daní a zájmy měšťanstva, za kterým stála česká dvorská kancelář, upozorňující na činnost venkovských Židů, poškozujících obchodní podnikání křesťanského obyvatelstva. Židé byli obchodně zdatnější a pohyblivější a přitom nepoměrně skromnější než ostatní obyvatelé. Proti Židům vystoupilo i pražské arcibiskupství s tvrzením, že prodejem o nedělích a svátcích porušují náboženské zvyklosti křesťanů. Všechny tyto námitky vyústily ve vládní návrh, který žádal kromě snížení počtu Židů na stav z r. 1618 i jejich přestěhování z vesnic do městských židovských čtvrtí - ghett, aby na venkově nezůstal ani jeden Žid.Majitel panství Široké Třebčice návrh zákona znal a současně mu byly jasné i finanční výhody, plynoucí ze zdanění židovských obchodníků a řemeslníků. Rozhodl se proto v předstihu tento zákon obejít a vybudovat v Širokých Třebčicích, které zároveň povýšil na město, židovské ghetto. Mělo tam být soustředěno všechno izraelské obyvatelstvo z celého panství. V té době bylo na panství 121 židovských rodin, převážně obchodníků. K výstavbě ghetta došlo v letech 1709-1722. Původně zde bylo 7 bloků řadové zástavby, z nichž ty krajní měly větší parcely. Bloky byly děleny po délce na 5 dílů a vnitřních 5 bloků bylo rozděleno ještě podélně, takže vznikly malé domky bez zahrad na parcelách cca 7x5 m v souvislé řadové zástavbě, se společnými bočními i středními zdmi. Vždy 5 průčelí stálo proti sobě se samostatnými vchody do uliček, širokých jen něco přes 3 m a směřujících z náměstí k rybníku.Zdejší ghetto bylo na svoji dobu ve výstavbě značně pokrokové, dávalo jednotlivým rodinám nepoměrně více prostoru než jiná tehdejší ghetta. Poblíž stála později také synagoga, ale židovský hřbitov je přibližně 1,5 km od vsi východním směrem. Dnes je však k němu přístupová cesta rozoraná a hřbitov je ve velmi špatném stavu.Vrchnost zde vycházela Židům značně vstříc, kromě poskytnutých 60 domků jim vyhověla i v umístění ghetta uprostřed obce. Možná, že tím sledovala i svůj zájem - vytvořit ze Širokých Třebčic tržní městečko. To se ale nepovedlo.Židovské obyvatelstvo se zde živilo svými obvyklými profesemi - řeznictvím, podomním obchodem s vlnou, bavlnou, plátnem a peřím, provozovali koželužskou živnost a někteří měli v nájmu vrchnostenskou vinopalnu nebo půjčovali peníze. Vrchnosti platili "ochranné" poplatky i zvláštní dávky ze hřbitova. Obydlí rychtáře, kterého si Židé volili ze svého středu, bylo na krajní širší parcele v č.p. 73. Židovský rychtář projednával spolu s židovskými staršími spory, týkající se Židů, kontroloval správnost jejich měr a vah, vedl účty židovské obce, vybíral a vymáhal různé židovské dávky. Nejvyšší správní a soudní pravomoc ale měla vrchnost.Židovské ghetto v Širokých Třebčicích je unikátní architektonickou památkou, z níž je dnes zachován jen zbytek. I ten si však zaslouží pro svoji jedinečnost ochrany.Hůře než ghetto dopadl zdejší zámek. Byla to jednopatrová obdélná budova, jejíž základnu tvořilo široce rozevřené písmeno U. Nároží byla zvýrazněna sdruženými pilastry a ve střední části budovy byl mělký rizalit. V jeho ose byl v 1. poschodí před tzv. balkónovým oknem malý balkón s bohatě zdobenou římsou v nadpraží. Jeho podlahu tvořila kamenná římsa hlavního vstupního portálu, lemovaného pilastry s volutovými hlavicemi. Kamenné ostění dveřního otvoru portálu mělo sedlovitý tvar a bohatě byly zdobeny i nadpražní římsy oken. Ve střešní partii nad balkónem byla věžička s hodinami.Tento zajímavě řešený zámek stavěl dosud nezjištěný, zřejmě však významnější architekt z Dientzenhoferova okruhu.Zároveň se zámkem byla dokončena pod patronací hraběnky z Schönkirchenu i stavba kaple Povýšení sv. Kříže a barokní plastika sv. Jana Nepomuckého, stojící nedaleko kostela. Čelní stranu pískovcového soklu zdobí plastický erb hraběnky ze Schönkirchenu. V roce 1802 byl sloup tehdejším majitelem opraven.ůvodně barokní kaple, povýšena roku 1789 na kostel, je jednolodní stavba s pravoúhlým presbytářem, zakončeným půlkruhovou apsidou a sakristií na severní straně. Hlavní průčelí je tříosé, ploché, s dvouetážovým štítem se sochami světců. Roku 1822 byl kostel z části zbořen a pak znovu postaven. Další důkladná oprava proběhla podle letopočtu v hlavním průčelí roku 1911.František Josef ze Schönkirchenu zemřel r. 1734. Jeho žena se již neprovdala a celý svůj další život zasvětila církvi a pomoci bližním. V letech 1745-1748 např. zřídila v Kadani klášter alžbětinek s nemocnicí pro nemajetné ženy. Tento její záměr však narážel od r. 1741 na nepochopení a odpor Kadaňských. Teprve po slibech, že vše bude zaplaceno hotově, že sestry budou zdarma ošetřovat nemocné, aniž by tím zkrátily příjmy kadaňského ranhojiče nebo lékárníka a že opravdu nebudou prodávat léky z klášterní lékárny, teprve pak směla koupit pozemek a začít stavět.Na sklonku svého života založila hraběnka ještě r. 1765 v Širokých Třebčicích špitál pro 4 ženy a 3 muže, štědře dotovaný. Zanechala také štědrou nadaci lokalistovi zdejší kaple Povýšení sv. Kříže - 400 zl. ročně.Hraběnka ze Schönkirchenu zemřela r. 1765 jako bezdětná vdova a rozkvět panství tím byl na čas zabrzděn. Majetek zdědil její prasynovec Josef Vilibald z Eben-Brunnen, který panství tak zadlužil, že muselo být jeho synovi r. 1778 zemskodeskovou administrací odebráno a pak prodáno sv. pánovi Jakubovi z Wimmerů. Za něho byla zdejší kaple povýšena na kostel a roku 1790 zde byla postavena i školní budova. První doklad o vyučování v Širokých Třebčicích ale pochází již z roku 1757. V té době tu bylo kromě zámeckého areálu ještě 48 obytných domů.Roku 1797 prodal Wimmer panství majiteli sousední Veliké Vsi - Ignáci Schreiterovi.Podle Sommera zde byl r. 1846 zámecký areál a 83 popisných čísel. Žilo zde 710 obyvatel - z toho 57 Židů. Dále tu byla škola, špitál, ovčín, špýchar, dominikální hostinec a 2 vrchnostenské doly.Dobývání uhlí se v prostoru mezi Širokými Třebčicemi a obcí Mory připomíná již r. 1780 a podle Reussova přehledu byl r. 1800 v Širokých Třebčicích v provozu větší vrchnostenský důl. Dobývání však bylo tehdy velmi primitivní a i když se uhlí používalo také k otopu v kovárnách, většinou se až do 40. let 19. stoeltí spalovalo na haldách a popel se prodával na hnojení nebo se míchal do malty. Na 1 kbelík popela se muselo spálit 7 kbelíků uhlí.Během 19. století zde hornictví stále více vystupovalo do popředí. Poměrně velký rozsah měly vrchnostenské doly knížete Salma a rytíře Schreitera. Jejich průměrná uhelná produkce činila ročně 500 - 1000 tun. Krize 70. let 19. stol. však jejich provoz zastavila.Také obchod se úspěšně rozvíjel. Ghetto se přestavovalo a vznikaly jednopatrové stísněné objekty, pronajímané jako byty. Žilo zde poměrně dost obyvatel i když nebyli zrovna bohatí, ale s úpadkem dolování se jejich počet snižoval. To bylo také důvodem zrušení židovské školy, která zde byla od roku 1722.Zrušením poddanství roku 1849 přestalo městečko Široké Třebčice patřit Salmům a v následujícím roce se stalo samostatnou správní jednotkou s obecní radou a starostou.V Širokých Třebčicích se opakovaně objevovaly také různé epidemie. Roku 1849 vypukla např. epidemie úplavice, na kterou během 6 týdnů onemocnělo 63 osob. Nebo 31. 8. 1866 onemocněli obyvatelé č.p. 31 cholerou. Ta se rychle rozšířila a do 17. 10. zachvátila 184 osob, z nichž 102 zemřelo. Nejvíce mrtvých bylo kolem poloviny září a protože se již nedostávalo rakví, byli do společných hrobů pohřbíváni v nehoblovaných bednách.V roce 1890 byl velkostatek Široké Třebčice spolu s celým velkostatkem Podbořany prodán společnosti Hielle a Dittrich a roku 1895 zde byla postavena nová budova školy. Své správní centrum umístila společnost do zdejšího zámku, který v letech 1905 a 1906 zrenovovala. Roku 1911 byl také opraven kostel.Široké Třebčice byly typickou zemědělskou vesnicí, přestože po roce 1722 získaly městská práva a v ghettu se soustředili židovští řemeslníci a obchodníci. Městem se ve skutečnosti nikdy nestaly a vždy zde převažovali zemědělci. Hlavní plodinou zde bývala pšenice a významný byl i chov dobytka. V současnosti převažuje v Širokých Třebčicích cukrová řepa, zelenina a setbové obilí.Pošta je zde od r. 1875. Zpočátku šlo o pěší poštu, provozovanou Židy, kteří zajišťovali současně i dostavníkovou dopravu do Kadaně a zpět.Společnosti Hielle a Dittrich patřily Široké Třebčice až do pozemkové reformy v roce 1919-1920, kdy byly jako zbytkový statek přiděleny panu Suchomelovi a jeho sestře. V budově zámku otevřeli r. 1919 1 třídu české školy, kterou později přestěhovali do správní budovy zámku (č.p. 2). V budově bývalé fary byla panem Suchomelem otevřena také mateřská škola. Od dědiců pana Suchomela koupil statek v Širokých Třebčicích pan Ornst. Po záboru Sudet v roce 1938 však musel jako Čech odejít a během 2. svět. války na statku hospodařil baron von Kriegelstein.Po odsunu německého obyvatelstva v letech 1945-1946 zde zůstalo jen několik žen, které se provdaly za nové české osídlence. Česká škola byla zde otevřena hned roku 1945 v budově bývalé německé školy.Na velkostatek se zámkem se vrátila rodina Ornstových, hospodařila tam však jen do roku 1948, kdy vše převzal stát. V letech 1948-1951 bylo na zámku nápravné zařízení pro dívky. Pak byl zámek opraven a přizpůsoben pro školu živočišné výroby. Od roku 1960 však postupně chátral a co nestačili zničit lidé, dokončilo neudržování objektu. Jistě na tom měla vinu i neujasněná koncepce rozvoje Pětipeské pánve, která uvažovala i o případné likvidaci Širokých Třebčic.Když v 70. letech již bylo jasné, že Široké Třebčice nezaniknou, začalo se i zde s úpravami. V r. 1972 byla např. postavena prodejna smíšeného zboží, v letech 1972-1973 nové veřejné osvětlení a v r. 1974 byl opraven hostinec. Na rekonstrukci zámku se však finance již nenašly, přestože byl chráněn památkovým ústavem jako státní kulturní památka. Ministerstvo kultury nakonec od ochrany upustilo rozhodnutím ze dne 27. 11. 1987 a ONV v Chomutově povolil na žádost St. statku odstranění zámku. Došlo k tomu dne 25. 8. 1988 a krásná a cenná architektonická památka zanikla.V roce 1992 byly v rámci restituce vráceny hospodářské objekty zámku synovi bývalého majitele panu Zdeňku Ornstovi, který je postupně opravuje.Také v samotné vesnici došlo v posledních letech ke zlepšení: do roku 1990 byl dokončen za pomoci místních obyvatel vodovod, byly vyčištěny rybníky a roku 1994 byly dokončeny úpravy místních komunikací.V roce 1996 uplynulo 800 let od první známé písemné zmínky o Širokých Třebčicích a celá obec to náležitě oslavila. V bývalé škole se v srpnu konala výstava o historii a budoucnosti Širokých Třebčic a v říjnu byla přenesena do zasedací síně OÚ v Podlesicích. K tomuto výročí byla také vydána brožurka, obsahující historii Širokých Třebčic a jejich památek.Následující tabulka ukazuje vývoj počtu obyvatel a trvale obydlených domů:Kromě trvale obydlených domů je zde ještě 11 objektů individuální rekreace.Do územní reorganizace v roce 1960 byly Široké Třebčice obcí a patřily do okresu Podbořany. Pak byly přičleněny k Veliké Vsi a i s ní převedeny do okresu Chomutov.Široké Třebčice mají i svého slavného rodáka. Dne 28. 11. 1850 se zde v č.p. 42 narodil spisovatel, básník a novinář Anton August Naaff. Své dětství prožil u matčina otce ve Vilémově - proto asi později napsal Pověsti panství a města Vilémova. Byl také dopisovatelem chomutovského Deutsches Blatt a hlavním autorem knihy Chomotovia.
